Škrty nejsou tupé. Jsou životně nutné

Jedna věc je v této zemi jistá. Všichni by udělali reformy a rozpočet lepší než vláda. Daleko. Ale jen slovy. Když měli někteří reformy dělat v minulosti, nevykonali vůbec nic. Další nemají pro své nápady žádnou podporu voličů.

A ostatní pro jistotu vůbec nekandidovali, ale zato přesně vědí, co mají politici dělat. Včetně toho, že to umějí dobře prodat sdělovacím prostředkům.

Já naprosto chápu, že titulek „Vláda postupně prosazuje reformy, uvedl premiér“ není ani setinou tak čtenářsky zajímavý jako „Vláda vede zemi do propasti, tvrdí bývalý premiér“. Takže bez ohledu na fakt, že první verze je pravdivá a druhá spíše populistické politické prohlášení odporující faktům, první verze dostává ve sdělovacích prostředcích a následně u veřejnosti jen malý prostor, zato druhá se stává „tématem dne“. Ano, žijeme v době, kdy jsou svalnaté řeči to, co určuje veřejnou diskusi.

Nicméně koalici se podařilo prosadit reformní rozpočet. Opozice ho nazývá „snůškou tupých škrtů“, dokonce i ekonomové různých finančních fondů se předhánějí v nápadech, co se dělat nemělo a co se dělat mělo. Jako poslankyně koalice rovnou řeknu, že bych si také tam něco a jinde něco představovala jinak. Nic z toho nemění na faktu, že jde o reformní a úsporný rozpočet vůbec nic. Že se nikomu nelíbí? Samozřejmě, že se nelíbí – představuje konsolidační úsilí v objemu 2,1 procenta hrubého domácího produktu, z významné části díky úsporám, z jisté části i díky dílčímu růstu daňové zátěže. To těžko může vzbudit aplaus.

Co mne skutečně trápí, to je pokus o podvod na občanech v podobě tvrzení, že náprava veřejných financí není potřeba. Je naprosto nutná. I při vší snaze se nám v roce 2024 díky přijatému rozpočtu podaří snížit strukturální schodek státního rozpočtu pouze ke dvěma procentům HDP. To spočítala Národní rozpočtová rada, to není nějaký „koaliční výmysl“, jak to chce označovat opozice. A Národní rozpočtová rada dodává, že v dalších letech (tedy 2025 a dále) je bezpodmínečně nutné v konsolidaci pokračovat a dále šetřit. Navíc to říkají i další ekonomové. Kdo si přečte vyjádření kteréhokoliv seriózního a uznávaného českého odborníka, tak i když tam najde mnohé nápady, co dělat jinak, nikdo z nich nezpochybňuje naprostou nutnost rozpočtových reforem.

Zatímco doma „to vláda schytává“ a je pod palbou opozice i do určité míry veřejného mínění, finanční trhy a expertní instituce pohled na Českou republiku ve světle našeho reformního úsilí zlepšují. Ukazuje se to na ratingu vládních bondů (například zlepšení v hodnocení Moody´s z negativního na stabilní výhled) a co je podstatnější, tak i na ceně, kterou platíme za nové úvěry. To je extrémně důležité. Tři biliony našeho dluhu je nutné průběžně refinancovat, tedy splácet končící bondy a nahradit je novými. Pokud starý vládní papír byl úročen třeba třemi procenty a za nový musíme nabízet šest procent, tak naše dluhová služba, tedy náklady na obsluhu dluhu, výrazně roste. Proto jenom pouhé tvrzení, že jsme tolikátou a tolikátou nejméně zadluženou zemí EU (jak ráda argumentuje opozice), je jenom jeden kousek pravdy. I žák základní školy totiž vidí, že mít dluh 100 procent HDP, ale platit za něj 2,5 procenta úroku ročně a mít dluh 45 procent HDP a platit za něj skoro šest procent je v důsledku to stejné. A my jsme se, vinou extrémní rozpočtové expanze 2020-2021, dostali do té druhé pozice. To je něco, co už opozice neříká, co zamlčuje. A tím vlastně klame veřejnost. Naštěstí se nám podařilo část důvěry trhů získat zpět a nyní jsme schopni získávat půjčky za úrok blízký čtyřem procentům. Ale to je výsledek úspor a transparentní politiky.

Stejná opozice komentuje státní rozpočet na rok 2024 tak, že není reformní. To je nesmysl. I škrty jsou reformy, protože tím, že škrtáte, měníte strukturu výdajů. Jistě, je to bolavé a ti, kteří jsou škrtáním postiženi, se ozývají, protestují, někdy i stávkují.

Navíc samozřejmě platí, že ve skutečnosti se děje reforem daleko více.

Co je například změna energetického zákona a otevření prostoru pro komunitní energetiku? Co jsou změny stavebních předpisů a zrychlování řízení? Neprobíhá snad (jakkoliv kritizovaná, protože pro mnohé nepříjemná) reforma penzijního systému? Snížení počtu sazeb DPH ze tří na dvě není reforma? Samozřejmě je, stejně jako digitalizace státní správy.

Reformní úsilí vlády je dlouhodobé a soustavné. Jistě – stále více se ukazuje, že je zde mnoho oblastí, které jsou po předchozích letech zanedbané. Třeba namátkou vývoj cen potravin a řady dalšího zboží ukazuje, že potřebujeme reformu protikartelového zákonodárství a že je třeba dát státu nové nástroje na potírání nekalého jednání na úkor spotřebitelů. Škoda, že právě ti, kteří nyní mluví o „neschopnosti vlády s tím něco udělat“, přesně s tímto neudělali nic za osm let, kdy k tomu měli prostor.

Rozpočet na příští rok je reformní a nepochybuji o tom, že se promítne do dalšího zlepšování postavení ČR trzích, především do snížení ceny placené za refinancování dluhu. Příští rok jenom za úroky zaplatíme po letošních sedmdesáti už 95 miliard korun. I proto, aby tato suma dále nerostla, potřebujeme rychlé snižování schodku. Bez ohledu na to, že kvůli populistické agitaci za to vláda platí poklesem podpory.

Reformy dělané pro budoucnost jsou ale podstatnější než okamžité preference. Nechci však končit pesimisticky. Správné kroky sice nemusí být populární a snadno je lze dehonestovat, začnou se však pozitivně projevovat v každodenním životě. To se stane již příští rok.